Na co umřel náš pták, pane doktore?

Náš andulák Kojza natáhnul drápy minulý týden o víkendu. Vrátili jsme se s manželkou domů z chaty a našli ho, jak „leží v komoře, nožky má nahoře“.

foto archiv

Manželka začala okamžitě natahovat, mně ho bylo taky líto. Ale měl to za sebou a už mu nebylo pomoci. Nechal jsem ženu truchlit a přemýšlel, co s ním udělám. Hodit jeho ptačí tělíčko jen tak do koše? To se mi nezdálo příliš uctivé k někomu, kdo dva roky rozveseloval naši domácnost cvrlikáním a několika jednoduchými výroky, které jsme ho naučili. Pohřbít na zahradě?

„Chci ho vzít k doktorovi,“ řekla manželka, když si utřela uslzené oči.

Podíval jsem se nejdřív na ni, pak na zaručeně mrtvého ptáka.

„Já myslím, že už mu asi nic nepomůže…“

„Myslím na pitvu.“

„Cože?“

„Chci vědět, proč umřel!“

Nevěděl jsem, co říct. A i kdybych věděl, manželčino odhodlání by mě stejně odradilo od jakýchkoli protestů. Před očima mi blesklo pár cifer, o které se ztenčí náš už takhle vyzáblý účet v bance.

Když jsme druhý den ráno vznesli v nedaleké veterinární ordinaci požadavek na zjištění příčiny úmrtí našeho anduláka a zvěrolékař nehnul ani brvou (jako by to byla samozřejmost, jako by se s tím setkával dnes a denně, že mu lidí na pitvu nosí své mrtvé ptáky), uhasla ve mně i poslední jiskřička naděje, že se nic takového nakonec přeci jen neuskuteční a těžce vydělané úspory zůstanou tam, kde mají.

„Nechte mi ho tady. Večer se na něj podívám,“ řekl veterinář ledabyle. „Stavte se zítra. To už budu vědět víc.“

Jen za námi zaklaply dveře ordinace, ozval se hurónský smích. Já i manželka jsme dělali, že nic neslyšíme.    

Druhý den jsem se u veterináře stavil jen já cestou z práce.

Když jsem přišel domů a uviděl manželčin zvědavý výraz, neubránil jsem se a musel se začít smát. Pak jsem z prázdné klece, která ještě pořád stála na polici, vyndal umělohmotnou figurku andulky, kterou jsme Kojzovi nedávno koupili, aby mu nebylo smutno.

Myslím, že mu smutno rozhodně nebylo. Jeho nová partnerka dostala podle zvěrolékaře, který našel pohlavní žlázy našeho Casanovy neskutečně zduřelé, asi pěkně do těla. Kojza si nejspíš nedal ani na chvíli pokoj, a když navíc jeho protějšek pořád nic nenamítal, řezal do toho, dokud to s ním úplně nešlehlo. Usouložil se k smrti.

Někteří ptáci mají prostě štěstí…