Pozor na ryze českou nemoc šílených vepřů!
Foto: archiv
Ale co budu dělat teď? Jít k doktorovi? Ani nápad! Ty zlověstné tvory v bílých pláštích z duše nenávidím. A je pravda, že oni na oplátku zase mě. Není to tak dávno, co jsem takhle podobně umíral a naštval jsem snad všechny, kteří v metropoli ordinují. Každému jsem totiž hned na úvod řekl, co si o doktorech myslím. To aby bylo mezi námi jasno. Je pravda, že jsem si nebral servítky, ale nejsem člověk, který by dokázal někomu něco nalhávat a tak u mě platí to krásné přísloví: co na srdci, to na jazyku. Lemplové a šarlatáni to jsou, nic víc. Prý páni doktoři... Ať si táhnou všichni třeba do Němec!
No jo, ale teď babo raď: co se mnou? Naštěstí jsem dostal spásný nápad. Můj kamarád Martin přece studuje veterinu. Jistě nebude tak veliký rozdíl mezi léčením zvířete a uzdravováním člověka. Naopak. Bude to úplně stejné. Možná, že zvíře potřebuje ještě daleko větší péči, protože se o sebe v tom dnešním zmateném, přiblblém, na hlavu padlém světě neumí samo postarat. A tak jsem Martinovi hned zavolal a popsal mu svoje problémy.
„Nikam nechoď, vypadá to vážně, já jsem u tebe za chvíli,” řekl mi do sluchátka.
Trochu mi zatrnulo. Martin u mě opravdu zazvonil vzápětí. Byl celý udýchaný, jak běžel do schodů.
Pečlivě mě prohlédl, pak vzdychl a zapálil si cigaretu. Díval jsem se na něj a čekal, co z něho vypadne. Ale on stále nic. Ani se na mě nepodíval.
„Tak co se, sakra, děje?” nevydržel jsem to.
„No… nelekej se, ale je to opravdu vážný,” povídá Martin skoro pateticky. „Budu tě muset převést k nám na veterinu. Ono se to stává málokdy, ale chytil jsi nemoc šílených vepřů. Odborně je to NDr-SrN.“
Po těchto slovech jsem Martina vyhnal. Teď už nemůžu mít důvěru ani k veterinářům. Taková blbost. Nemoc šílených vepřů… Zabouchl jsem za ním dveře a šel jsem si utřít pusu, protože jsem u ní měl pěnu. To asi, jak jsem se hrozně rozčílil.
Oblékl jsem se a ve svém Volkswagenu jsem vyrazil do Lidlu, abych si na uklidnění koupil celé balení svých oblíbených Kinder vajíček.
Jan Pavel
Vánoční rozjímání
Probudil jsem se a koukám, venku padá sníh. Tak tedy konečně. Budou na sněhu. Alespoň jsem v to pevně doufal. Snad sníh za těch pár dní neroztaje. Ještě chvíli jsem ležel v teplé posteli, než se dveře do ložnice začaly pomalu otevírat.
Jan Pavel
Chcete vydat bestseller? V první řadě zabte autora!
Když si mě jednoho dne povolali na marketingové oddělení vydavatelství, které se kdysi ujalo mých rukopisů, vyrazili mi dech, sotva jsem vstoupil do dveří. „Nemůžeme přijít na to, jak vás nechat umřít...“
Jan Pavel
Můj miláček, můj seriál!
Konečně! Budou další díly Tisíc a jedna noc! Jak božsky to zní... Jaká rajská hudba... A bude se zase na co dívat. A nejen pár večerů, ale celej rok! Už jsem se bála, že se nedočkám.
Jan Pavel
Hovory k sobě
Když jsem začal přemýšlet o tom, proč bych měl vonět jako mulat nebo černoch na bílém koni z jedné televizní reklamy, uviděl jsem před sebou malou manéž s poníky.
Jan Pavel
Neřešitelný životní problém
Už dlouhou dobu přemýšlím, jak spáchat sebevraždu a nikoho tím neobtěžovat. Považte, jak to začalo...
Jan Pavel
Z jejího života
Samozřejmě mě musel někdo vyrobit. Stál u licí pece, měl před sebou formičky a lil. Lil a lil a lil. Lil jako o život, lil, až mě celou ulil. Pak mě nechal zchladnout – a já byla najednou na světě! Ojojojoj!, chtělo se mi tenkrát vykřiknout, že jsem se tady konečně vylíhla... vlastně vylila.
Jan Pavel
Kdo umí, ten umí...
Jsem od narození soutěživý tvor. Už v porodnici jsem zvítězil v anketě o nejuřvanější mimino, což, pravda, nebyl titul zrovna přívětivý, ale hříchy mládí jsou od toho, aby se ke stáru napravovaly.
Jan Pavel
Na co umřel náš pták, pane doktore?
Náš andulák Kojza natáhnul drápy minulý týden o víkendu. Vrátili jsme se s manželkou domů z chaty a našli ho, jak „leží v komoře, nožky má nahoře“.
Jan Pavel
Poučení z krizového vývoje v rodině (ale zejména ve vztahu s otcem)
„To se jako vůbec nedíváš na zprávy?!“ zůstal na mě zírat užaslý otec, když jsem mu sdělil, že vůbec netuším, proč už se dvacet minut rozčiluje, až mu na čele nabíhají žíly.
Jan Pavel
Na stopě (mizejícím) podnikatelům
Existuje pořad (a ne, že ne!), který je určen především pro nás, pro podnikatele. Jmenuje se Na stopě. Sleduji ho pravidelně. A naordinoval bych jeho užívání každému, kdo by začal s myšlenkou na vlastní podnikání byť jen zlehýnka koketovat. Je to lék nad léky. V každém díle se objeví dva až tři zmizelí podnikatelé, které už nikdo nikdy nespatří. Kampak se nám to asi kluci poděli? Těžko uvěřit, že by si vyrazili na několikaletou dovolenou jen tak, nalehko...
Jan Pavel
A pak si kupte boty…!
Začátkem podzimu mě každoročně přepadá noční můra. Musím si totiž koupit nové boty. Ta myšlenka mi nedá spát a strach, strach z něčeho v podstatě tak banálního, mě pronásleduje a není před ním úniku. Musím si koupit nové boty... A proč se bojím, s odpuštěním, takové blbosti?
Jan Pavel
Nové metody aneb inovace bez legrace
„Revize jízdenek,“ zaburácel mi u ucha strašlivý hlas. Leknutím jsem zkoprněl. Nade mnou se skláněl obrovitý holohlavý chlap s odznakem v ruce. „Nemám,“ řekl jsem potichu. „Tak občanský průkaz!“ „Taky nemám,“ řekl jsem ještě tišeji.
Jan Pavel
Novodobí znalci moderního umění
Tím, čím jsem, jsem se chtěl stát už jako dítě hlavně proto, že miluju oranžovou barvu. A věděl jsem, že jedině u popelářů se fasují ty uhrančivě hřejivé, jiskrně oranžové vesty. Ale jakmile jsem se po škole začal vozit na zadním stupátku, zjistil jsem, že už nemiluju jen všechno oranžové, ale že jsem také hrdý na zodpovědnost, která na mě doléhá každého dne hned od okamžiku, kdy s Josefem po boku a Frantou za volantem vyjedeme z garáží. A tuhle zodpovědnost jsem si dvojnásobně uvědomil právě před rokem.
Jan Pavel
Můj dům, můj hrad...
„Tak mi to tady vyplňte a pak se s tím vraťte,“ řekla mi slečna za přepážkou a podala mi lejstro s předtištěnými kolonkami. Sedl jsem si ke stolečku a začal pomalu vyplňovat. Ale pak jsem došel ke kolonce, u níž jsem nevěděl, jak ji mám vyplnit. Byla to kolonka: trvalé bydliště. Ono to totiž není jen tak sehnat si nějaké bydlení. Já už se o to snažím sakramentsky dlouho a pořád to není to pravé „ořechovskové“...
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1095x
Výběr z bibliografie:
Jizvení (novela, Arieta, Praha , 2005);
Až pes snese čokoládu (povídky s Mikou Horákovou, Artes Liberales, Praha, 2006);
Tramvaj do stanice (novela, Artes liberales, Praha, 2007);
I smrt se zahojí (román, Nakladatelství Slovart, Praha, 2007);
Zbytečnost (povídky, Nakladatelství Slovart, Praha, 2009);
Inutilidades (překlad knihy Zbytečnost do portugalštiny, Thesaurus Editora, Brasília, 2009);
Worthlessness (překlad knihy Zbytečnost do angličtiny, 2010);
www.janpavel.eu